Vnitřní omítky se od těch vnějších liší v mnoha ohledech. I když plní zejména estetickou funkci, není finální vzhled jediným kritériem výběru. Dokážou ochránit zdivo před mechanickým poškozením a starají se také o regulaci vlhkosti vzduchu. Pokud vás realizace omítky v interiéru teprve čeká, následující srovnání materiálů a jejich vlastností vám výběr usnadní.
Na výběr máte mezi dokonale hladkými, zrnitými, či různě strukturovanými omítkami.
Vnitřní omítky a jejich funkce
Pokud jste v minulosti řešili výběr vhodné fasádní omítky, jistě jste se zaměřovali na parametry jako voděodolnost, mrazuvzdornost, pevnost, přilnavost či trvanlivost. Při volbě omítky do interiéru byste se ale měli rozhodovat podle jiných parametrů. Funkce vnitřních omítek se totiž od venkovních liší v mnoha ohledech. Odolnost vůči klimatickým vlivům není téměř vůbec důležitá.
Estetická funkce
U omítek do interiéru hraje zásadní roli vzhled. Měly by být dokonale rovné a jednotné, bez viditelných přechodů, prasklin či rozdílů struktur. Podle svého vkusu máte na výběr mezi dokonale hladkými, zrnitými, či různě strukturovanými omítkami.
Odolnost, prodyšnost a další vlastnosti
Kromě vzhledu je důležitá i mechanická odolnost. Vhodně zvolená omítka ochrání zdivo před poškozením a také zvýší pevnost konstrukčních prvků. Dokáže tak významně prodloužit životnost zdiva a omezit potřebu dodatečných oprav v průběhu let.
Různé typy interiérových omítek se liší i tepelně a zvukově izolačními vlastnostmi, prodyšností a odolností vůči vzniku plísní a hub. K tomu všemu byste s ohledem na typ podkladu a charakter místnosti měli přihlédnout.
Jádrové omítky můžete nanášet v silnější vrstvě (až 20 mm).
Jádrové omítky, štuky a stěrky
Na podkladové zdivo můžete nanášet několik vrstev různých stavebních hmot, které se liší tloušťkou, strukturou a mechanickými vlastnostmi. Hmoty pro použití na vnitřní stěny zpravidla rozdělujeme na jádrové omítky, štuky a stěrky.
Jádrové (hrubé) omítky zajistí vyrovnání podkladu, samy o sobě však mají velmi zrnitou strukturu a neumožňují dokonalé vyhlazení. Můžete je ale nanášet v silnější vrstvě (až 20 mm). Jádrové omítky poměrně dlouhou dobu zrají. Při tloušťce 10 mm potřebují k vyzrání minimálně 10 dnů. Jako finální vrstva se pak používají jen do prostorů, u kterých vzhled nehraje zásadní roli – sklepy, prádelny, garáže apod.
Pro zlepšení vzhledu doporučujeme na hrubou omítku nanést štuk, případně stěrku. K dispozici jsou i v pastovité konzistenci (např. oblíbený Keraštuk s obsahem kaolinu), a tak je jejich aplikace jednoduchá a bezprašná. Na rozdíl od jádrových omítek jsou tenkovrstvé (v řádu několika mm). Povrch dokonale vyrovnají, sjednotí strukturu a omezí přenos smršťovacích trhlin. Štuky jsou předurčené pro nanášení na hrubé omítky s dobrou přilnavostí. Stěrku můžete aplikovat i přímo na podkladový materiál včetně sádrokartonových desek.
Oblíbený Keraštuk s obsahem kaolinu je v pastovité konzistenci, a tak je jeho aplikace jednoduchá a bezprašná.
Rozdělení vnitřních omítek podle materiálu
Vlastnosti interiérových omítek přímo souvisí s obsahem použitých materiálů. Podle vstupních surovin je rozdělujeme zejména na vápenocementové, vápenné, sádrové a hliněné.
Vápenocementové omítky
Omítky ze směsi vápna a cementu jsou dostupné v různé velikosti zrna (hrubé i jemné). Jsou cenově dostupné a díky příměsi cementu si poradí s vyšší vlhkostí. Proto se používají i pro realizaci omítek v kuchyních a koupelnách. Mají dobrou schopnost tepelné akumulace a ve srovnání se sádrovými omítkami i lepší akustické vlastnosti. Dokonalé vyhlazení je však díky obsahu zrnitého písku v podstatě nemožné.
Vápenné omítky
Čistě vápenné omítky se v interiérech nejčastěji používají pro finální omítání ve formě štuků. Existují i hrubé vápenné omítky určené pro omítání komínů, sklepů či skladových prostorů. Oproti tomu jemnozrnné vápenné omítky obsahují velmi jemný písek a jsou předurčené pro tenkovrstvé omítání.
Ve srovnání s vápenocementovými omítkami jsou méně pevné a také více nasákavé. Pro použití do koupelen, kuchyní a na sanace vlhkých zdí se tak nehodí. Vzhledem k horší přídržnosti nejsou vhodné ani jako podklad pro lepení keramických, betonových nebo kamenných obkladů.
Jemnozrnné vápenné omítky obsahují velmi jemný písek a jsou předurčené pro tenkovrstvé omítání.
Sádrové omítky
Hlavním konkurentem vápenných štuků jsou sádrové omítky, které z estetického hlediska patří k nejdokonalejším. Při správném provedení je sádrová omítka perfektně rovná a hladká, a to bez jakýchkoli zrníček na ploše. Její nanášení a následné vyhlazování však vyžaduje zkušenosti a je při svépomocné realizaci méně vhodná než běžný štuk či omítka.
Sádrové omítky rychle schnou a vynikají prodyšností. Protože dokážou vstřebat vzdušnou vlhkost a poté ji do místnosti znovu uvolnit, přirozeně regulují mikroklima v místnosti. Mají však i řadu nevýhod – jsou měkké a snadněji se mechanicky poškodí (když ale budete mít po ruce sádru, snadno je opravíte). Také se nehodí do koupelen a dalších prostorů s dlouhodobě vyšší vlhkostí vzduchu.
Hliněné omítky
Specifickým typem vnitřních omítek jsou hliněné. Představují návrat k tradičním postupům. Díky šetrnosti k přírodě a zdravotní nezávadnosti jsou stále žádanější, a to zejména u dřevostaveb. Připravují se ze směsi písku a jílu. Mohou být vyhlazené, strukturované, či reliéfní. Použít je můžete na téměř jakýkoli podklad. Mají dobré tepelně i zvukově izolační vlastnosti a podobně jako sádrové přirozeně regulují vzdušnou vlhkost v místnosti.
Konkrétní typ vnitřních omítek volte zejména podle požadavku na finální vzhled, náročnost aplikace, typ podkladu a odolnost vůči vysoké vlhkosti. Se sádrovými omítkami budou vaše stěny dokonale hladké, tradiční vápenocementové si ale poradí i s vyšší vlhkostí v koupelně.
Na zrnitých omítkách se kdejaká nerovnost či nedokonalé vyrovnání ztratí, sádrová stěrka vám ale žádnou chybu neodpustí. Plánujete-li realizaci svépomocí, při výběru materiálu tak zohledněte i míru svých zkušeností s omítáním. A pamatujte, že v e-shopu IZOMAT nakoupíte výhodně materiál i nástroje.
.jpg){kind=small}
Zdroj fotografií: Depositphotos, Izomat | Autor článku: Radek Brázdil