Když jde o spojování, jsou vruty neocenitelným pomocníkem. Díky své univerzálnosti se hodí pro spojování dřeva i kotvení do mnoha materiálů včetně betonu nebo sádrokartonu. Existuje přitom nespočet typů vrutů, které se liší provedením hlavy, typem závitu, materiálem a dalšími parametry. Udělejte si jednou provždy jasno v tom, jaké typy vrutů existují a po kterém nejlépe sáhnout.
Pro spojování stavebních dřevěných konstrukcí nebo kotvení do zdiva se uplatňují častěji vruty. Pro vytvoření spoje, který budete častěji demontovat, jsou lepší klasické šrouby.
Vruty a šrouby – v čem jsou jiné?
Vruty a šrouby mají mnoho společného. V obou případech dokážou vytvořit pevný spoj u různých materiálů a v případě potřeby je můžete rozebrat. Zatímco se vrut díky ostrému a širokému závitu pevně zaryje do dřeva, sádrokartonu nebo hmoždinky, šroub potřebuje ke spojení protikus – matici. Spojování a kotvení pomocí vrutů je tak rychlejší, technicky jednodušší a levnější.
Pro spojování stavebních dřevěných konstrukcí nebo kotvení do zdiva se vruty uplatňují častěji. Pokud ale potřebujete vytvořit spoj, který budete častěji demontovat, lepší službu vám poskytnou klasické šrouby. Při četném vyšroubování a našroubování vrutu by totiž vytvořený otvor po čase povolil a bez dalších úprav byste požadovaného dotažení nedocílili.
Hlava s drážkou, dřík a závit
Každý vrut se skládá ze tří částí – hlavy s drážkou, dříku a závitu. Hlavním viditelným rozdílem mezi jednotlivými typy vrutů je provedení hlavy. Může mít různý tvar a rozličnou drážku, která umožňuje snadné našroubování pomocí vhodného šroubováku. Na hlavu navazuje dřík, tedy kulatá část od špičky až po hlavu.
Na celé ploše dříku, nebo jen jeho části, je vytvořený závit. Má výrazné stoupání a ve srovnání s dříkem je mnohem širší. Díky tomuto provedení závitu se vrut snadno zaryje do materiálu a vytvoří pevný spoj bez použití protikusu.
Rozdělení vrutů podle tvaru hlavy
Má být hlava vrutu po zašroubování v rovině se spojovaným materiálem, nebo má přesahovat? Při výběru vhodného typu vrutu tuto otázku nepodceňujte. Většina běžných vrutů se vyrábí v provedení se zápustnou hlavou, která díky kónickému tvaru spodní části „zapluje“ do materiálu a vytvoří hladký přechod. Kónický tvar má i spodní část čočkovité hlavy vrutu. Jak je ale patrné z názvu, čočkovité hlavy vrutů mají mírně vypouklý tvar v horní části, a tak nevytváří hladký přechod.
U konstrukcí, kde by měl být kontakt hlavy s upevňovaným materiálem co největší (např. kování), se často upřednostňují vruty s půlkulatou hlavou. Spodní část mají plochou, a tak je celá hlava viditelná. Lepší rozložení tlaku pak zajistí vruty s talířovou hlavou – zespod mají mírně kónický tvar, uprostřed vlisovanou podložku a shora jsou mírně vypouklé.
Šestihranné hlavy bez drážky jsou typické pro šrouby, ale používají se také u speciálních vrutů. Najdete je například u podstavcových vrutů, které se využívají k připojení ocelových desek na konstrukční prvky dřevostaveb.
Vruty do sádrokartonu mají specifickou povrchovou úpravu, tzv. fosfátování, s čímž souvisí i jejich černé zbarvení.
Rozdělení vrutů podle tvaru drážky
Abyste mohli vrut přišroubovat, potřebujete mít po ruce vhodný šroubovák nebo bit. Existuje několik typů drážek, které se liší nejen vzhledem, ale i vlastnostmi:
- Průběžná – nejstarší a dnes téměř nepoužívaný typ. Nezajišťuje dostatečný přenos síly a často způsobuje vyklouznutí šroubováku či nástavce. Používá se při renovacích a bývá součástí nábytku a konstrukcí v rustikálním stylu.
- Křížová Philips (PH) – starší typ křížové drážky. Používá se u samořezných šroubů a dalších typů vrutů, kde se neklade požadavek na efektivnost utahovacího momentu.
- Křížová Pozidriv (PZ) – novější typ křížové drážky, který je doplněný o další křížové zářezy. Ty zlepšují efektivitu utahovacího momentu a zabraňují vyklouznutí šroubováku nebo nástavce s bitem.
- TORX – drážka ve tvaru hvězdičky patří v současnosti k nejpoužívanějším. Zajišťuje dokonalý kontakt bitu s drážkou, a tak nemá tendenci vyskakovat. Přenos je dokonalý, s čímž souvisí i vysoká efektivnost utahovacího momentu.
Pozor: Aby byl přenos krouticího momentu co nejlepší, nepoužívejte bity PH pro vruty s drážkou PZ a obráceně. Zašroubování vrutu bude náročnější a časem může dojít k mechanickému opotřebení a poškození nástavce nebo drážky.
Rozdělení vrutu podle materiálu
Vruty se nejčastěji vyrábí z nelegované uhlíkové oceli, která se pro zvýšení ochrany před korozí povrchově upravuje. Vruty a šrouby bez jakékoliv antikorozní úpravy najdete jen u velmi starých konstrukcí a nábytku, dnes se už běžně neprodávají.
Obvyklým způsobem povrchové úpravy je zinkování, které je pro většinu aplikací dostačující. Pozinkované vruty můžete používat nejen v interiéru, ale i exteriéru. Nesmí být však dlouhodobě vystaveny vlhkosti, jinak začnou korodovat.
Potřebujete-li vytvořit spoje v materiálech, které budou dlouhodobě v kontaktu s vodou či vysokou vzdušnou vlhkostí, upřednostněte vruty z nerezové oceli. Ty se podle odolnosti vůči klimatickým vlivům rozdělují do tříd A1 až A5. Nejběžnější jsou vruty z nerezové oceli třídy A2, většina kvalitních terasových vrutů však spadá do třídy A4. Ta se vyznačuje odolností vůči solím i kyselinám a zajistí kvalitní spoj i ve dřevinách s vyšším obsahem tříslovin (dub, exotické dřeviny aj.).
Terasové vruty mají nejčastěji drážku typu TORX a často i dodatečná žebírka.
Typy vrutů podle způsobu použití
Po boku běžných univerzálních vrutů, které jsou určené do dřeva a hmoždinek, existují i mnohé další typy. Patří mezi ně např.:
- Konstrukční vruty – jsou podobné běžným univerzálním. Protože však mají na dříku i malý vrtáček a frézku, jsou samořezné, a tedy nepotřebují předvrtání. Urychlují montáž a uplatňují se u tesařských konstrukcí či při realizaci dřevostaveb. Často se používají jako vruty do OSB desek.
- Turbo vruty – umožňují kotvení do zdiva a jiných plných materiálů bez použití hmoždinky. Nejčastěji se uplatňují při kotvení oken a dveřních rámů do stěny.
- Vruty do sádrokartonu – vyrábí se s různými typy závitů a určené jsou pro upevňování sádrokartonových desek k ocelovým profilům. Vruty do sádrokartonu mají specifickou povrchovou úpravu, tzv. fosfátování, s čímž souvisí i jejich černé zbarvení.
- Podstavcové vruty – poznáte je na první pohled, protože nemají drážku, ale šestihrannou hlavu. Obvykle se kotví do hmoždinek a používají se k upevňování ocelových desek na dřevěné konstrukce.
- Terasové vruty – slouží především pro spojování terasových prken k dřevěnému roštu. Jsou nerezové, a tak odolají i dlouhodobému kontaktu s vodou. Obvykle mají na dříku malou frézku, díky které není potřeba desky předvrtávat. Terasové vruty mají nejčastěji drážku typu TORX (pro maximální efektivitu krouticího momentu) a často i dodatečná žebírka. Ta snižují tření při šroubování a prodlužují výdrž baterie aku šroubováku.
- Kombišrouby – představují kombinaci vrutu a šroubu, resp. závitové tyče. Kombišrouby (neboli kombivruty) využijete při upevňování objímek a dalších konstrukcí na zeď. Vrutovou část s ostrou špičkou a výrazně stoupajícím závitem zašroubujete přímo do dřeva, nebo hmoždinky, druhou část s metrickým závitem využijete pro našroubování matice či jiných spojovacích prvků.
Pokud vybíráte vruty pro kotvení do zdiva, budete potřebovat také hmoždinky.
Hmoždinky a vruty vybírejte ruku v ruce
Pokud vybíráte vruty pro kotvení do zdiva, budete potřebovat také hmoždinky. Podrobné rozdělení různých typů a vlastností najdete v našem velkém průvodci hmoždinkami. Aby byl spoj co nejpevnější, je potřeba délku a průměr vrutu přizpůsobit rozměrům konkrétní hmoždinky.
Obecně platí, že průměr vrutu by měl odpovídat alespoň polovině průměru hmoždinky. V opačném případě by mohl začít prokluzovat. Vrut by měl být také o několik milimetrů delší než hmoždinka. Díky tomu projde skrz ni a umožní správné „zauzlování“ či jiný typ fixace (podle typu hmoždinky).
Ať už si chcete vybavit dílnu spojovacím materiálem do zásoby, nebo potřebujete specifické typy vrutů či hmoždinek pro konkrétní činnost, zakoupíte je jednoduše prostřednictvím našeho e-shopu, kde najdete i širokou nabídku nářadí a dalšího materiálu.
Zdroj fotografií: Depositphotos, Izomat | Autor článku: Radek Brázdil